Karolína

31. 3. 2020

Březen - do karantény vlezem. Duben - ještě tam budem. Květen - začíná ze mě být kretén. Červen - po víně nos už chytá červeň. Červenec - tak a je ze mě šílenec. Dnešek byl zoufalství samo. Je deset hodin večer a já právě dodělala školu. Ale snažím se to - jak vidíte, brát s humorem. Tak se o něj dělím. Snad si společně zvedneme náladu. Odpoledne jsem šla alespoň na procházku, provětrat se od toho šílenství. Nasadila jsem sobě i bráškovi roušky, které jsem před pár dny ušila. Dvouvrstvé. S kapsičkou na filtr. Pecka. Když jsem venku brášku honila, málem jsem se udusila za běhu. Chvíli jsem přemýšlela, jestli by mi to vlastně vadilo. A tak si říkám, jestli nakažení lidé neumírají schválně. Aby nemuseli zpět do karantény.

1. 4. 2020

Bráška přezpíval text Leonarda Cohena, kterého si pouštím v kuchyni. Ze „so long Marianne“ udělal „jsem v tom nevinně“. Myslím, že situaci vystihl. To jsme všichni. Životní optimista z něj asi ale nebude, když dohrál Cohen, vložila jsem CDéčko Luboše Pospíšila, bráškův hit „někdy to trvá celé léto, než se uzdraví“ mě, musím říct, poněkud vyděsil. Ale já se snažím být alespoň karanténním optimistou, třeba nám doma roste malý Mozart, nebo aspoň Nohavica. Občas během skypových hodin sedím na parapetu okna a pozoruji ulici. Lidi pendlující do samoobsluhy a zase z ní o pár litrů vína těžší. To aby byl večer s rodinou lehčí. Sedím si tam, koukám, piju kafe, to od úst pokládám na venkovní plechový parapet. Dnes jsem hrnek málem převrhla, málem spadl i s kafem do předzahrádky našeho domu. Napadlo mě, že bych na levandulový keř nakreslila terč a hrníčky bych ho strefovala. Alespoň už bych se nestrefovala jen do černého s latinskými názvy během hodiny anatomie. Nechám si nápad projít hlavou. Je necelých devět hodin večer. Zbývají tři hodiny do půlnoci. Zbývají tři hodiny poslední naděje, že je to jen nepovedený aprílový vtip. A jak se říká… naděje umírá poslední. Asi má respirátor.

3. 4. 2020

Hrníčkový skóre: 4/10 zásah. Dochází nám hrníčky, maminka začíná mít podezření. Ještě že se z nich pije jen nealko. Lidí s vínem neubývá. Dneska jsem se k nim přidala. Začínám svůj covideník přejmenovávat. Alcovideník. Dneska mi není dobře. Zase se mi rozpadá žaludek na kousky. Nechci sama sebe vidět, ne takovou. A už vůbec ne ostatní. Chtěla bych aspoň na týden do hor. Do hor, kde nikdo neutišuje, nelituje, neptá se. A kde jsem takhle maličká. Chtěla bych na týden zapomenout svůj hlas. Jako když se vzbudíte v prázdném bytě, a až když večer pozdravíte kamarády u stolu v hospodě, dojde vám, že jste dnes svůj hlas ještě neslyšeli, a že mluvit, vám teď přijde hrozně zvláštní. Já chci svůj hlas na chvíli zapomenout. Nechci chvíli slyšet ani ty ostatních. Chci se probudit v tom prázdném bytě. A konečně, po tak dlouhé době, slyšet jen sama sebe. Uvnitř. Jít ven a slyšet to všechno, co slyší člověk, který je potichu. Dneska žádné trapné vtipy. Dneska chci utéct. Sama. A sama tam chvíli zůstat.

17. 4. 2020

Stalo se toho hodně. Před více než dvěma týdny přijela. Pod peřinou je zase o něco tepleji, ve sprše méně místa, v Dobble menší šance na výhru a všechny zadání do školy jako by existovaly jenom pro učitele. Minulou neděli jsme byli na výletě na Pálavě, ještě mám spálený krk a část obličeje, která nebyla schovaná pod rouškou. Byli jsme se podívat i ve skalách, špuntovi se moc líbil Špunt, kámen seklý v soutězce u Martinky. Já vzpomínala na to, co jsem vylezla. Už je to dávno. Pálava je teď CHKO a na jaře se tam nesmí lézt kvůli hnízdění ptáčků ve skalních dutinách. Cinkání karabin začíná znít až na podzim. To je aspoň dost vína a burčáku. Jednou na podzim se tam potkali moji rodiče. Táta dělával kamarádům lezačky, odřezával špunty z kopaček a podrážel je gumou. Komunismus. Vzpomínám, jak mi kamarádi vykládali, že když u nás bolševik padnul, sebrali se, jak to šlo, a vyrazili do Arca. Někteří lezci, když viděli, s čím lezou, jim dávali svůj starší lezecký materiál. Kamarád tak dostal svoje první lezačky, myslím opravdové lezačky. Větve se dnes hodně chvějí. Fouká. Jednou za čas padne malá sprcha deště. Dnes lidé pro víno nechodí. Zajímalo by mě, jestli jinde chodí, třeba to někdo vypozoruje a napíše do svého deníku. Víno už občas střídá pivo, to mi ještě víc připomíná, jak mi už chybí jít ven. Láhev není točený. Jeden den jsem ale nepila! Byla jsem na to tak pyšná, že jsem si další večer nalila sklenku červeného. Ráno jsem měla kocovinu. Myslím, že zůstanu u poctivé pravidelnosti.

21. 4. 2020

Začala jsem se hodně starat o svou pleť. Piji hodně čaje, méně kávy. (To mi připomíná, některé čaje dokáži provonět byt stejně dobře jako káva. Přebijí i vůni marihuany, vím to, na půdě-vedle mého pokoje, nám visí usušená celá rostlina. Maminka dělá… mastičky.) Je hezké se o sebe starat, myslím, že mi to pomáhá mít se fajn. Pořád ale uvažuji nad setkáním se svou terapeutkou přes Whatsapp. Pojďme se na chvíli zastavit a uznat, jak moc cool mám terapeutku. (Taky asi můžeme uznat, jak moc není slovo cool už cool.) Dělá sezení přes Whatsapp! Píši to proto, abyste mi záviděli. Všimla jsem si, že někteří soudeníci, soupisálci se totiž přiznaně vychloubají, tak se přidávám. Včera jsem si hrála s bráškou venku. Snažila jsem se střídavě koukat, jak zakopává nařezané hadice do záhonku vedle hrášku, co jsme spolu zasadili-on má za úkol ho zalévat (takže ho zalévám já), a střídavě se snažit číst Filozofii těla od H. Jarošové, což je mimochodem dost zajímavá knížka, i její autorka je velmi zajímavá žena a její přednášky jsou… zajímavé. Nicméně zpět k hrášku, jak bráška nosil v konvičce vodu a lil ji do hadic, které vedly pod zemí a ústily vedle hrášku, tvořily tak zavlažovací systém (který byl asi 20 centimetrů dlouhý, takže k ničemu, ale neberme dětem radost), křičel „Jdeme lejt, jdeme lejt.“. Nevím, kolik z vás je obeznámeno s výrazy používanými v Brně, ale myslím, že brněnská sociálka by věděla. Ještě, že jsou všichni její pracovníci zavření doma. My bohužel také, takže večer budeme asi lejt. Znovu… alcovideník.

23. 4. 2020

Jsem vděčná za všechny technologie, i když nejsou vyloženě ideální, je skvělé, že máme takovou možnost komunikace v období jako je toto. A. před pár dny odjela. Logické myšlení spolu teď trénujeme přes Skype (Hrajeme Mini Logic, znáte to? Je to skvělá hra! Nebo Connect 4, i piškvorky jsou super.). Taky spolu koukáme na seriály přes Skype. Právě jsme dokoukali první sérii Unorthodox. Super seriál! Připomíná mi knihu Jmenuji se Ašer Lev. Super kniha! Mám za sebou také online úvod do behaviorální psychologie od Sapolského. Super přednáška! Mluví tam o dvojitém vrahovi, který před 20 lety zabil starostu San Francisca a s ním Harveyho Milka, bojovníka za gay práva a mimochodem prvního otevřeně homosexuálního politika. (Jeho vrah se před soudem vymluvil, že k zabití došlo vlivem přílišné konzumace junk food. Vážně. Hilarious.) Dostávám se tím k filmu Milk. Super film! Už ale musím jít, pouštíme si dneska Vesmírnou Odyseu, takže musíme začít brzy. Naliju si víno. Myslím, že to bude super!

PS.: Zapomněla jsem zmínit, že koncert Nicka Cavea, na který jsem se těšila, se nezrušil. Přesunul se na příští rok, což je super.