Martin

1. 4. 2020

Budím se a hned zapínám počítač. Ze včera mi zbývá odpovědět několik e-mailů. U první poloviny snídám, poté si čistím zuby. S kartáčkem v puse a v crocsách pouštím kočky ze chlíva. Je sluníčko. Vyplivuji pastu a začínám druhý poločas, který narušuji jen odchodem na toaletu. Zjišťuji, že jsou v Telegramu nové stickery, dokonce i s Krtečkem. Vypadá to na dobrý den. Zápas s e-maily dohrávám a píši tento deník. Čekám odvetu, ale prvně je potřeba příprav.

Dneska je 1. dubna, a proto čekám nějaký fór od studentů. Minulý rok zklamali. Nejraději bych šel na celodenní túru, ale čeká mě pár hodin a poté doučování. Myslím, že se zase nestihnu oholit. Zajímalo by mě, jak si studenti představují můj outfit a můj pracovní stůl. Trochu se stydím.

Musím také napsat něco o coronaviru (údajně prý i o coronavirusu), protože kvůli (vlastně spíš díky) němu vznikl tento deník. Nedávno jsem zjistil, jaký je rozdíl mezi smrtností a úmrtností. První pojem je vlastně účinnost nemoci: jako když si představíte, že jde smrt do obchodu se zbraněmi a zeptá se, jakou má daný kalibr úspěšnost, když se s ním vystřelí na 1000 lidí. Kdežto úmrtnost je obecná statistika za rok: něco jako daňové přiznání za všechny pozemské příjmy, které se týká všech, ať už dřeli na jakýkoliv typ smlouvy. Ale teď už musím tenhle zápisek ukončit, protože jestli ztratím ještě další drahocenné minuty vyhrazené na přípravy, studenti (nebo kolegové) mě zabijí dříve než než nějaká nemoc. Ne moc hezká představa.

13. 4. 2020

Včera jsem upletl pomlázku, ale když jsem se na ni ve finále podíval, došlo mi, že jsem ji popletl.

Večer potom v televizi běžela pohádka a hrozně mě znervóznilo, že čerti byli kladnými hrdiny. Neměli by být zlí? Děti se dnes asi více bojí daní, což mě mrzí, protože stát by měl být přítel (a protože peníze)... Zkrátka mi došlo, že teď máme výjimečně jasně daného nepřítele, kterým je virus. Jindy si dosazujeme sousedy, učitele, cizince, aniž bychom byli v právu. Potřebují lidé nepřítele???

Já myslím, že samotná existence slunce, stromů a čokolády by měla zajistit spokojenou společnost. Doufám, že si přes prázdniny všichni užili slunce a že si udělali zásoby sladkostí (ideálně schovaných ve stinném stromoví). Já jsem zatím v klidu...

Ale až mi dojde čokoláda a bude hnusně, tak si mě nepřejte! Holomci!

21. 4. 2020

Když píšu deník, vlastně prokrastinuji. Prváci mají smůlu, protože musí psát povinně. Jak asi prokrastinují?
Ještě občas koukám z okna a sleduji lidi. Asi je to divné, ale nejdivnější je, že přitom vždy cítím marihuanu. Odkud se to line?
V pokoji to voní nijak, proto sem tam uvítám kafe. Chtěl bych omezit kofein, jenže káva bez kofeinu má velké ALE. Kam mizí kofein z kávy bez kofeinu?
Dlouho jsem neposlouchal starou Vypsanou fixu. Ani Mňágu ne. Petr mi je připomněl. Co asi teď poslouchá?
Já slyším hlavně hukot počítače. Beztak to mají ostatní podobně. Někdy si myslím, že je demence z toho zvuku. Nevypneme už ten krám? Aspoň pro dnešek?

29. 4. 2020

Včera jsem nemohl usnout, protože jsem proti jaderné energii. V televizi se konala debata a 4 z 5 pozvaných byli přímo zainteresovaní ve výstavbě nového reaktoru. Mám pocit, že všem z mého okolí je to jedno - berou to jako náhradu za uhlí. Není to ale ekologické, a není to dokonce ani finančně výhodné. Nemáme kde skladovat vysoce radioaktivní odpad, všechny jedy jsou zatím v meziskladech, přičemž ještě 40 let tam určitě zůstanou. Nechci odstavovat funkční reaktory, ale stavět za miliardy nové je prostě plán, který mi ničí spaní. Když jsem byl na ZŠ, vzali nás na exkurzi do Dukovan, kde ukazovali, jak je vše skvělé a jak bez jádra nemůžeme být. Myslím, že se to tak pořád učí. Všude se mluví o třídění odpadu, ale o jaderném toho moc neslyšíme, přitom jen toho nejradioaktivnějšího ročně přibude 12 000 tun!
Jinak dnes jsem už klidnější, protože jsem se vrátil mezi články o tom, že budeme moc do Tater. Juchů!
Zkusil jsem taky plank. Vydržím dvě a půl minuty. Ale to se samozřejmě nechlubím. Ani nevyzývám ostatní.

26. 5. 2020

Před týdnem ve středu jsem po dvou a půl měsících viděl svoji přítelkyni. Když jsem přejížděl hranice, připadal jsem si jak za komunismu. I brácha si dělal legraci, že mám přivézt bony... Vystoupil jsem z autobusu na dálnici společně s dalšími cestujícími a diktoval jsem, kam chci vyjet, proč a na jak dlouho. Věděl jsem, že mě pustí, ale stejně jsem držel formulář s adresou trochu křečovitě. Shledání bylo super - člověk je jen zblblý z filmů a říká si, jestli by neměl dělat nějaká přehnaná gesta. Uvolnil jsem se až po hodině v parku. Necelé čtyři dny uběhly rychle.

Na zpáteční cestě jsem to měl jednoduché, stačilo mít občanský průkaz. Ukázalo se však, že Češi jsou opravdu přísní a nepustili přes hranice španělského podnikatele a amerického studenta. Hrozně jsem se bál, že jim budou spolucestující nadávat, protože jsme je museli vézt zpátky do Drážďan, čímž se čas příjezdu posunul o 75 minut. Naštěstí si stěžoval jen chachar z Těšína, a i ten byl na poměry celkem umírněný. Hrozně bych se styděl, pokud by je nechali bezprizorně na hranicích, a tak jsem opravdu ocenil přístup dopravce.

Další den ráno jsem byl na testech, kde bylo dvacet Ukrajinců, kteří potřebovali testy k tomu, aby mohli pracovat. Sestřičky byly milé, té mé se klepaly ruce a když jsem jí poděkoval, rozpačitě se usmála. Měl jsem ale stejně divný pocit, protože místo odběru působilo dost bídně - jednalo se o parkovišťátko vedle oprýskané budovy. Navíc odběr probíhá tak, že vám nosem prostrčí tampon až do pusy.

Výsledky byly nicméně negativní a vše je v normálu. Doufám, že už tu nebude taková panika a že všichni budou (myšlenkově) pozitivní a odhodlaní zlepšovat naše okolí. Trochu se bojím, že se jako národ stáváme čím dál konzervativnější. Je třeba věřit ve změnu, kmotrismus je passé a je třeba být společensky aktivní. Ať se nestane, že budeme nechávat myšlenky Západu za hranicemi v Drážďanech, zatímco budeme ohrnovat nos nad Východem, který je nám (bohužel) ještě tolik bližší.
A za to nemůže levice více než pravice.