Milli

9. 4. 2020

Volno?
Konečně mám chvíli volna. Po měsíci doma. Uplynulé dny utekly rychle, protože bylo pořád co dělat. Naivně jsem si myslela, že si odpočinu. Ale naštěstí mě práce se studenty baví, a po nějaké době jsem se dostala zase k šití. Skoro každý den jsem alespoň chvíli šila roušky. Někdy i několik hodin v kuse. I když jsem doma, jsem šťastná. Nebo právě proto?

Dojetí
Včerejší zpráva mě ale vzala. Jedna veselá "holka" v mém věku, se kterou jsem chodila do školky, zemřela po dlouholetém boji s rakovinou. Měla čtyři děti a ty teď zůstaly samy s tátou. Nevídaly jsme se, ale psaly jsme si poslední měsíce docela často. Plánovaly jsme setkání a... to už se neuskutečnilo. Něco zvláštního nás spojovalo, něco, co se událo kdysi v dětství... Aniž jsme to tehdy tušily. Psala si veřejný deník 3raci na Facebooku. Upřímně? Občas jsem nevěděla, co jí napsat, i když jsem mluvila už s několika lidmi s rakovinou. Dokonce na ní zemřel můj první přítel. Nakonec jsem ale zjistila, že i s ní se dá mluvit a psát úplně normálně, čím otevřeněji, tím líp. Brečela jsem. Ne neštěstím, ale pochopením, dojetím a soucítěním s jejím okolím i s ní. Posílám ty nejlepší myšlenky a vím, že se jí ulevilo. Má bolesti za sebou. Jen pořád přemýšlím, že jsem jí a dětem chtěla nějak pomoct, nabízela jsem, ale nebylo jak. To je jedna z nejsmutnějších věcí v životě. Když chcete pomoct, ale nemůžete, protože druhý člověk má osud, na který vy nedosáhnete. Tak to ale v životě je, a je třeba se s tím smířit.

Rodina
Její odchod mi zase připomněl smrt a tu nemoc, na kterou už několik mých blízkých zemřelo. Myslím na tatíka a jeho odchod. Možná to zní zvláštně, ale jsem šťastná, že zemřel v době, kdy nebyla karanténa. Mohla jsem být s ním a doprovodit ho na druhou stranu. Myslím na babičku, která před dvaceti lety zemřela a mohla jsem jí pomoct a rozloučit se s ní. A tak pořád šiju. Někdo si myslí, že jsou roušky k ničemu. Mě je to jedno. Šiju na starém stroji Veritas po babičce, která mě to naučila, když jsem byla malá. Tehdy jsem neměla trpělivost, učila mě to. Vyprávěla mi o válce a mě už to lezlo krkem. Někdy už toho bylo moc. A až dneska jí chápu a tak ráda bych si nahrála její vyprávění.

Opravená mašina
Po desetihodinovém intenzivním šití se mi před týdnem rozbil stroj a bylo mi jedno, že jsem zaplatila 2000,-, aby ho pan opravář Brož opravil. Za 3000,- jsem mohla koupit nový stroj, ale nechci. Chci uchovat památku po babičce. Šikovný pán vyměnil motorek a mašina šije jako za mlada. Babička říkala svému stroji mašina. A pan Brož? To byl netradiční opravář. Starší muž přifrčel v motorkářské kůži na úplně jiné mašině a za dva dny jsem mohla šít dál. Mimochodem zná Duncan, bydlí a opravuje naproti přes řeku.

Když šiju
Jde to těžko popsat. Když šiju, cítím vnitřní klid a sílu, odvahu a důvěru, že se dá všechno překonat. Jakoby mi babička tu sílu předávala. Podobný pocit mám v přírodě, když se jdu projít mezi stromy, vnímám vůni lesa, krásu nebe a světlo na nových čerstvých listech.

Smysl
Mluvíme nebo si píšeme se studenty, vnímám silně, jak se cítí a snažím se jim tohle období alespoň trochu ulehčit. Vůbec nevím, jestli to vnímají, ale někteří snad ano. Dává mi to smysl, stejně jako šití nebo tvorba, která ale čeká na svůj správný čas.

Vděčnost
A jak jsem ten měsíc zvládla? Úplně normálně. Není mi sice osmdesát, ale v životě jsem zažila leccos. Před lety jsem rok a půl v podstatě až na výjimky ležela doma, takže mě na zákazu vycházení a veřejných akcí nic moc nepřekvapuje. Jsem vděčná. Poslední roky jsem hodně ráda za všechno, co mám. Ale teď si to uvědomuju ještě víc. Jsem vděčná za jídlo, čistou vodu, milujícího a milovaného muže, za to, že s rodinou máme lepší, hezké vztahy, že mám mamku a bráchy, Kubovu rodinu, máme kde bydlet, máme domov. Domov je pro mě důležitý. Proto jsem tu ráda, i když to vždycky není jednoduchý. Za ten uplynulý měsíc, i přes kupu práce, paradoxně víc chodím ven mezi stromy. Čerpám klid, růst, plynulost, důvěru. Víru.

V sobě
Jsem dost v sobě. Možná to tak někdy nevypadá, ale jsem v podstatě introvert, a tak si samotu a bytí doma užívám. Nechce se mi ani mluvit, ani zpívat, přijímám to a je mi dobře. Mezi prací a šitím si užívám klid.

Veřejné akce
Koncerty v Kanadě (v dubnu) a v Americe (v květnu) mi sice zrušili, ale nevadí mi to. Nejsem divná? Nechci se rouhat, jsem šťastná za takové příležitosti. Ale věřím, že jestli tam mám jet, tak nové termíny budou. Stihla jsem složit čtyři nové písně, to je dobře. Zrušili mi i výstavu v Prácheňském muzeu v Písku v květnu. Navrhli ale posunutí termínu na příští rok, což je fajn. Mám dost času na další tisk grafiky.

Klid
Má to všechno několik výhod. Nejsem ve stresu. Až došiju látky, můžu se v klidu připravit na nahrávání dalšího alba, které jsem pořád odsouvala kvůli nabídkám hraní v Torontu a Washingtonu. Nemám strach, že všechno najednou nestihnu. Můžu se věnovat učení a studentům. Mám víc času na dokončení dalších svých studií. Můžu vysadit a odpočinout si. Můžu jen tak jít na procházku. Můžu trávit čas s tím, koho mám ráda. Můžu ležet, dýchat, cvičit, hýbat se, vařit, péct, tvořit. Můžu dělat co mě baví. Můžu žít. Žít! Myslím na tatínka, babičku, Jirku, Lenku, Davida, Adélu, ... a mnohé další. Než se ale zase jednou potkáme tam nahoře, můžu a chci žít. Ať je pandemie nebo ne. Je to přece jedno. Bude jak bude, nechci se bát dopředu. Proto zrovna teď odpočívám. Proto jsem teď šťastná.

10. 4. 2020

Zdraví
Jsem vděčná za každou chvíli, kdy jsem zdravá, kdy moji blízcí jsou zdraví. Díky za to...

20. 4. 2020

Spánek a emoce

Nespím asi od pěti. Ale vyspali jsme se z pátku na sobotu – skoro jedenáct hodin! Po měsíci klidu proběhl emocionální víkend. Je to normální, natož v situaci, ve které žijeme. Pomohlo nám jít ven a dívat se na svítivou zeleň a kvetoucí pole bílých a žlutých sasanek. To nás zase vrátilo k sobě. Díky!

Svoboda

Zatím jsem si nevšimla zvýšeného množství lahví od vína v taškách nakupujících, ale třeba jsem se na to jen nezaměřila. Provedu hlubší průzkum. Zato jsme potkali kopu lidí postávajících u hospůdky. Díky tomu podnik ekonomicky přežije, ale kontrolním orgánům by se to asi nelíbilo. Možná nenakupují alkohol domů, ale tráví tu každou volnou chvíli. Touha po svobodě je silnější. My jsme si odnesli pití do lesa co nejdál od lidí a relaxovali jsme bez roušek. Za chvíli mi bylo chladno a díky tomu jsem si zase jednou užila pocit svobodného dítěte. Začala jsem divoce tančit, skákat a lézt, kde se dalo. Připomnělo mi to našeho králíka Boba, který vleže pospává a najednou jako šílenec vytřeští očka a vyskočí do výšky, dlouhé uši se mu vzpruží a nožky i ocas napnou, jako kdyby dostal ránu elektřinou. Hned nato začne živelně běhat a prokluzují mu ťapky. Takhle nějak jsem asi vypadala. Muselo to působit bizarně. Když někdo procházel kolem, najednou uviděl muže na vozíku a divoce tančící osobu, která leze na strom, pak běží k zataženým konvalinkám a zase se mávaje vrací. Kuba tančil hlavou. Na manžela, i když někdy chybuje jako my všichni, jsem hrdá. I v době koronáče drží „suchej měsíc“, a tak mezi stromy popíjel nealko. Mně stačilo jedno pivo a měla jsem ji jak z praku. Dlouho jsem nepila.

Prosím o opravu přechodníku, děkuji.

23. 4. 2020

Návaznost

Co asi náš hudební šéf myslí tou trubkou? Ještě jsem nenašla čas na virtuální knihovnu, doufám, že brzy najdu. Studenti také lapají po každé volné chvilce. Nevím, kdo se nudí. Nudu neznám. Jinak naprosto chápu výraz „nejděsivější“. Abych uchovala duševní zdraví, nepodívám se na kolegou zmíněný TikTok. Radši si v pauze namažu pleť kokosovým nebo olivovým olejem. To mi připomíná studenty, kteří psali úvahy o odpadech. Pořád práce opravuji, stejně jako další úkoly. Větší polovinu mám už za sebou, úleva! Vyhlásila jsem soutěž a studenti tipovali, do kdy jim všechno pošlu. Vítěze, který je nejblíž času poslání, vyhlásím další hodinu OKRu.

27. 4. 2020

Právě odjíždí mé šité roušky do Norska.

Po práci se půjdu podívat na konvalinky, třeba už vykvetly.

Víkend byl klidný. 

28. 4. 2020

Konvalinky skutečně už vykvetly!

8. 6. 2020

Přes měsíc jsem tu nebyla, jdu zase na to! Co se všechno událo?

Úplněk

Emoce a slzy během úplňku proběhly i u nás. Život zachovává rovnováhu. Jako slunečno střídá déšť a bouřky. Příliš dlouhým štěstím by člověk asi zlenivěl a nevážil by si toho všeho, co má? Upřímně, klid a lásku si rozhodně užíváme mnohem víc. Ovšem, kdo rozsoudí, co v jakou chvíli je dobře a špatně? To vždycky člověk pochopí až za nějakou dobu...

Jídlo

Jídlo, to mi povídejte! Snad se v září vejdu do dveří Duncanu! Kdyby se náhodou za vámi valila jakási potutelně smějící se koule, bude to Milli!

Michael

Chápu, že je někdy těžké najít motivaci, ke studiu obzvlášť. Ale kolik lidí studovat nemohlo nebo nemůže... I Michael Jordan na vozíku může mít přesný směr a dosáhnout cíle. Mimochodem, o basket jsem se v pubertě snažila. Michael byl vzor mého staršího bráchy, tak jsem to taky musela zkusit. Míření a hod mi šly, byla jsem hbitá, jen ta výška... 

Radost

Obrovskou radost, až roztomile dětskou a nečekanou, mi asi před dvěma týdny přineslo mé náhlé rozhodnutí zakoupit kolo. Všechno radši nechávám opravit. Ale tentokrát jsem si řekla, že si nové kolo po letech práce, vydělávání i šetření peněz zasloužím. Juch! Jezdím jako vítr a včera jsem provětrala šikovnou neteřinku a zbytek rodiny. Jízda je prostě SVOBODA. Takovou radost jsem dlouho neměla, možná když se s mamkou občas rozesmějeme tak nahlas, že se klepou okenní tabule. Jakoby nám bylo třináct. Nebo když je nám s Kubou dobře. Ale ten den, kdy jsem si sama sobě dovolila koupit kolo, byl prostě fantastický. Šťastná malá velká holka! Dneska jsem si udělala radost časem u kadeřníka Štefana. Mám konečně zase odlehčenou hlavu!

Vzpomínky

Pinčes jsme hráli každou přestávku na gymplu. Vidíte, dlouho jsem nehrála, uměla bych to ještě? Díky za vzpomínku!

Karate mi připomíná moji studijní stáž v Portugalsku, kde jsem mezi depresemi a nadšením z nové kultury a překrásné krajiny i architektury pracovala na svém zpěvu, pohybu, výtvarničení i portugalštině. Proč mi karate připomnělo Portugalsko? Chodila jsem na taekwondo. Já! Dovedete si mě představit? Nicméně mi to docela šlo. Byly jsme jen dvě holky a hora obrovských chlapíků, kteří si z nás dělali srandu. Jednou jsem si na tréninku zapomněla sundat prstýnek po babičce. Zajímavostí je, že ho dostala ve válce od jejích židovských přítelkyň, které brzy poté zahynuly v plynu. Nosila jsem ho dlouho, ale už jsem prstýnek se smutnou historií radši uložila... Ale zpět do Portugalska a veselejší historce! Při jednom vítězném chvatu jsem se o cosi zahákla a prstýnek se trochu poničil, ale zachránila jsem prsten i svůj naražený prst.
Portugalsko pro mě bylo inspirací, jak si uchovat vnitřní klid. V jakési své tehdejší pomatenosti jsem běžela právě na hodinu taekwonda. Už to bylo podezřelé, protože v tom děsivém horku NIKDO NIKDY neběhal. Běžím, nevnímám ty udivené pohledy poklidných upocených Portugalců, a hle, najednou něco cítím na noze. Ostrou bolest! Všímám si, že se dole cosi míhá a visí mi z nohy. PES! Zakousl se mi do nohy, byl ve stresu z mého nečekaného běhu a lekl se! Auuuu! Nedaleko stojící babka, majitelka psa, ihned zalezla. Bála se, že jí budu nadávat. Brečela jsem a nevěděla jsem, co dělat. Jiná starší paní si mě všimla a portugalsky na mě spustila, že to viděla, i to, jak ta babka utekla. A že mi pomůže, ať prý jdu s ní domů. Šla jsem, paní mi ránu vydezinfikovala a pak mi doporučila jet do nemocnice, protože psi v Portugalsku mají často vzteklinu a babka se psem prý ani nemá očkovací průkaz. Bezva. Seděla jsem u paní asi tři hodiny, protože mi vyprávěla o svém depresivním životě s nepovedenými manželstvími. Vůbec tam bylo hodně lidí s depresemi, i hodně mladých. No, tak jsem si tímto prazvláštním způsobem procvičila portugalštinu. Krásný jazyk! A vzteklinu jsem neměla. V nemocnici mi dali jen prášky na bolest!
Ale to jsem odbočila. 

Výročí

Téměř před měsícem jsme s Kubou oslavili sedmileté výročí. Jeli jsme do přírody a udělali si úžasný piknik.

Odpočinek

Jídlo ve sprše jsem nezkoušela, ale ve vaně ano, i se čtením knihy. Je to super! A co teprve ranní koupel, když je volný den!

Pomíjivost

Je někdy těžké umět přijmout pomíjivost života. Konce, smrt, chřadnutí, stárnutí, schnutí... Učím se nepoddat občasnému smutku a uchovat si radost. Někdy to jde, jindy ne.

Pěstuji ze semínek, i to je výhoda, kterou mi "koronáč" přinesl. Všechno krásně roste. Každodenní radost a uspokojení z růstu a zeleně je prostě bezvadná. Pak se objevily! Zkoušela jsem tabák. Výluh z česneku. Kafe. Dvakrát denně jsem věnovala čas naší mini zahrádce a páchala hromadnou vraždu umačkáním. Vždycky to tak slabounce prasklo. Přesto tam jsou zase! Mšice se trochu přemnožují, protože jsem den dva na ně nekoukla a mezitím se stačily rozmnožit. Kopr už tolik neroste. Hojný kerblík jest trochu napaden a petržel také, ale ještě bojují. Mají šanci! Lichořeřišnice roste parádně dál, stejně jako mangold, tykve, rajčecí a bylinky. Jen ty saláty! Dala jsem moc semínek do dírek a roste jich hodně najednou, jsou slabé. Příště se polepším. Naštěstí je u nás dost zeleně, která je mšicemi nenapadená. Ale i tak... Je mi smutno, když něco, o co denně pečuju, najednou začne chřadnout. I když se snažím. Možná mi to říká, že se nemusím tolik snažit. Je to jako s tvorbou. Patnáct let něco děláte, dáváte do toho všechno a najednou přijde čas, kdy je asi potřeba si odpočinout a přijmout, že se o další směr život sám postará. Někdy je snaha skvělá, jindy je jí moc, škodí a naopak blokuje. Nemáte někdo prosím berušky? Ne na tvorbu, na ty potvory mšice. Ozvěte se, přijedu na kole s krabičkou od sirek.

Vláha

V porovnání s posledními roky je toto období o dost chladnější. Déšť je fajn, díky tomu nebudeme mít takové sucho, vděčnost! I když už se taky těším na vyhřívání na slunci a plavání i stanování. Ale nechci se rouhat, vláha je zásadní pro náš život. Je v tom naděje, že nevyschneme! V kuchyni máme ve dřezu mísu, do které střádáme každou kapku. Našetříme tak víc než šest litrů denně a zalévám tou vodou zahrádku. Škoda každé kapky, která padne vedle.

Být či nebýt? Vzdát či nevzdat?

Za pár dní nahrávám třetí album. Chtěla jsem to vzdát, protože místo dvou měsíců příprav jsem šila roušky. Zbyl mi ale měsíc! Nebudu nad tím radši moc přemýšlet. Dělám maximum, snad to stačí. Jako vždy to zvládnu, držte prosím palce... :-) A kdyby náhodou ne, stalo by se něco zásadního? To mě snad uklidňuje.