30. 3. 2020

Jsem Plyšák Hugo. Místo očí mám knoflíky, protože už se nechci dívat na orgie strachu a paniky.
Mám bohužel uši. Ale kdo mohl tušit, že z lodi půjdu rovnou do půlroční karantény.

3. - 6. 4. 2020

Jsem Plyšák Hugo a nebaví mě rýmovat.

Nebaví mě vlastně vůbec nic. Až teda na jídlo. Jídlo mě baví a víc než kdy jindy. Mamka má pindy.
(rým)

Našeho anduláka jménem Ono jsem přestěhoval do chodby. Rušil. Chudák. Umřela mu andulka Yoko.

Stávám se anonymní složkou naší domácnosti. Stávám se anonymní částí sama sebe. Chodím po domě prosvíceném sluncem. V ruce tu podivnou svítící krabičku, jež mne uvádí právě do oné anonymity. Zajdu si pro toast a mléko a zase zalezu do díry.

Sleduji z okna svoji zakomplexovanou sousedku. Nehorázně mě štve a to jen existuje. Chodí krmit slepice. Ryje na zahrádce. Běhá pro psa, který jí utíká. Má strach. Jde to vidět. Strach je zvláštní. A ta sousedka taky.

Všechno zas není tak černé. Třeba to mlíko zatím ne.

Taky večery a víkendy jsou světlý.

Každý večer máme na zahradě oheň. Překračujeme nařízení a máme z toho radost.

Taky jsem teď často o víkendech se svou kamarádkou Žvejkulinkou. Žvejkulinka je moc fajn. Jíme, oškrabujeme brambory, umýváme okna, vaříme a jíme. Objevily jsme skvělou bílou čokoládu s kokosem. Prodávají ji v Lídlu. Tak ji někdy zkuste.

Taky dny jsou poslední dobou světlý. Až přehnaně světlý. Ale když už nic, tak aspoň ty dny.

Dostávám dopisy, na které neodpovídám. Dneska jsem byl na poště, abych si koupil známky a obálky. Postřeh z pošty je asi takový, že jsem ztratil schopnost rozumně komunikovat s cizími lidmi.

Těším se do kavárny.

6. 4. – 19. 5. 2020

Jsem plyšák Hugo a můj deník značně upadá.

Od doby co jsem psal poslední zápis, jsem neodeslal a neodpověděl ani na jeden dopis, který mi přišel. Holt, nejsem v tom zrovna dobrej.

Taky nám kromě Yoko umřela slepice, kterou jsem šel včera rituálně zakopat do lesa (jsem rád, žetančím a nekopu hroby).
Do lesa teď chodím i mimo povinnost zakopávat slepice. Je v něm tak krásně….

Vypil jsem dalších tisíc hektolitrů mléka a toasty už moc nejím.

Do černého a bílého vnímání světa se připojily další barvy.

Nejbarevnější na tomhle období je fakt, že jsem zprovoznil svoji starou silničku a dost na ní teď jezdím. Mám z toho radost.

Hodně barevnej je taky film Climax, kterej mě nedávno vyvedl z míry. Tak se na něj podívejte, ať můžete být vyvedeni z míry též.

Všechny tyhle zajímavý věci, který se staly v tomhle barevným měsíci, trochu pokazila moje maminka, jelikož nedávno přišla a řekla mi, že nejsem plyšák, ale hadrový panák.


Přišel jsem o iluze.

19. května – 2. Června 2020

Jsem plyšák Hugo a to je všechno.




Sranda…

Haha.


Jako první informaci Vám musím sdělit, že stopování v dešti (a během korony) není fajn!

Krom stopování jsem taky začal provozovat basket. Jde mi to asi, jako kdybych byl MichealJordan na vozíčku, ale baví mě to, takže who cares.

Za těch několik dní, co jsem se zase neozval, jsem stihl prasknout duši mé silničky a pak ji znova slepit - což znamená, že celá první věta o prasklé duši je úplně zbytečná, jelikož už zas můžu jezdit.

Teď řeším, zda Vám zde mám uvést dřív buď informaci, že jsem přestal jíst maso (doopravdy), anebo že jsem zhlédnul už potřetí Titanic. Ale to je asi jedno…

Taky jsem ztratil peněženku a všechny svoje doklady a karty (bravo) - je fakt vopruz to všechno zařizovat znova.

Vopruz taky je, že ještě pořád nemám nic do tvorby (doufám, že paní Hauerová nezná tuhle stránku),

Vlastně školu vůbec nedávám a pomalu už ani nechci dávat. Nebaví mě to. Je ale děsivá myšlenka, že už za tři měsíce budu v druháku. Nechápu to. Sotva jsem si uvědomil, že jsem opustil základku…

No nic, tak to je asi všechno.

Tak zas za měsíc. :)) počkat…