29. 3. 2020

Den, kdy začínám sbírat slova, vjemy, pocity, strasti, bolesti a to hezké...

COVID-19, slovní spojení, které na nás skáče ze všech možných stran. A pak má být člověk v pohodě a plně využívat svou pracovní a tvořivou dílnu doma. 

10. březen, jak magický den...Uzavření škol, akcí nad 100 lidí, uzavřené podniky a divadla! Vše to proběhlo tak rychle, že jsem neměla ani čas o tom přemýšlet...
Je to dobře?

19. den mezi pokojem a polem, na které mimochodem ještě stále můžu. Začíná se to všechno na mně projevovat.
Jsem ve fázi, kdy nechci sdílet moc pocitů a slov...

Počkej!

PS: Pořád si stříhám vlasy, za chvíli budu na ježka.

Viktorie

31. 3. 2020

21. den mezi tělem a duší

Ani nevím, zdali se situace zhoršuje, jen je všechno vidět...Nevím, zdali podléhám nevědomě situaci, nebo sobě...

I při tom, co se děje ve mně, se snažím maximálně pracovat, být produktivní, tvořivá, volná a usilující. Jde to, jde to a pak...
Pak pád. Nevím, zdali to má co dočinění se situací, jestli to sem můžu psát...

Hodně toho nevím, hodně toho schovávám. Vykonávám činnosti někdy až jako tělo bez duše a citů.

Motám se mezi 2 stavy: pád, zlom a euforie.

Jsem do sebe tak zahleděná, že bez problémů stojím na hlavě. Vše má i to dobré...

Někdo nahoře ví, jak jsem napojená na přírodu a počasí. A hraje si se mnou!
Hej ty, nech toho jo!

PS: Trochu kašlu :).

3. 4. 2020

25. den mezi plechovkami a pomněnkami. 

Dnešní den, vážně zvláštní...
Po škole jsem šla ven na pole.
A celou dobu jsem sebou házela do trávy.
Chápu? Nechápu. Ale pak mi bylo nějak lépe, možná jsem při nárazech hlavy chvíli nevěděla o světě a o sobě...

Pak přišla domů, udělala jógu a vešla do obýváku a následně na terasu.
Terasa plná plechovek a pomněnek.
Uh?
Táta: "Já je kradu těm šmejdům kancelářskejm, který po mně teď chtěj všechno, i vykládat coca colu z náklaďáku."
Já: Dělá ti to dobře?"
Táta: "Moe, takhle se nějak vypořádám s touhle situací."
Já: "A co ty pomněnky?"
Táta: "Máma měla narozeniny!"

Plná terasa coca coly, kterou nikdo nepije, a pomněnek.
Život je krásný!

PS: Dnes jsem navázala dlouhý příjemno-vyzývavý pohled s ovcí. Já jí žeru!

4. 4. 2020

26. den mezi hlínou a výškou

Ráno jóga a pak opět nečekaná rychlá akce.
Tak prý jedeme na chatu...

V autě předčítám, čas uplývá rychle.
Přijedu a vidím blonďaté rozcuchané vlasy mamky, uzdravující strom. No a pak si kleknu a sbírám medvědí česnek a hrabu se v hlíně.

Jdu ven se psem a spatřím svůj strom. 
Lezu, lezu, až tam vlezu. Lehnu si a obejmu ho nohama a rukama. Pozice dítěte jinak...
Čas se zastaví, poslouchám ptáky a ozařuji se sluncem.

Vrátím se a cítím napětí a nekomfort. Zpátky na strom!
Uf a je mi lépe. A ještě lépe, když potkám ovce s jehňátkem. Jaro v rozpuku, rodí se svět!

PS: Hale, asi už mi hrabe. Vždyť to vypadá, že to jehňátko má roušku...

5. 4. 2020

27. den mezi Tibetem a lesy

Neboj se, nemám soukromé letadlo, ani nekouřím trávu...
Tohle období mi toho někdy dává více, než bych si myslela. Aby mi to ještě více nedalo, než vzalo!
Zajímám se více o zdraví, jógu, meditaci, tibetské metody a žití jinak. Zapojení tzv. uměleckého všímavého života do všeho...

Zúčastnila jsem se semináře o životním stylu z pohledu tibetské medicíny a o metodě nedjang. Prostě paráda! Den už nemohl být špatný.
Pak dobré jídlo a les. Táta mě seznámil s místem, které má pro mě velký význam a místo v srdci...
Čerpáme energii ze slunce, čicháme k poraženým stromům, ležíme na lavičce, dupeme a posloucháme dunící les. Jako hrající, šťastné, zkoumavé dítě.
Smůla na rukou, štěstí v životě!

Musím říct, že je to dlouhý a klikatý les.
Táta: "Jsem lehce dezorientovaný."
Já: "Tak si čupneme a budeme volat o pomoc."

PS: Už zase nemám čokoládu!

12. 4. 2020

34. den mezi prokrastinací a nostalgií

Jsem ještě více citlivá než normálně. A teď čím to je…Můžou za to hormony, situace, jiné nastavení v hlavě…

Jsme na chatě a já vzpomínám. Vzpomínám, jak tady, přesně na tom samém místě seděla babička a děda. Jak jsem tady, tady na tom místě jedla babičky rybízový koláč, jak jsme tady zavařovaly marmelády a jak mi tady děda řekl, že je na mě pyšný a že mě má rád. Vidím i jejich negativní stavy. Bezradnost, nemoc, omámení, slabost… I sebe, jak jsem byla malá kudrnatá bezstarostná holčička. Řídila jsem se jen srdcem. Musím to vrátit, i teď se to po mně chce!

,,Co vypustíš do Vesmíru se ti dvakrát vrátí!“

,,Když něco chceš, bojuj a miluj!“

Asi tak…Budu!

PS: Jsem hnědá s červeným nosem!

13. 4. 2020

35. den mezi srázem a stromem.

Celé dny venku se psy nebo sama v přírodě. Chci žít jen tím. Štěstím, přírodou, city, pohyby a přírodou. A čokoládou!

Mám strach z tance, z tvorby, ze sebe…To nechci! Tento půlroční pocit musí zmizet!

Na stromě - vítr ve vlasech, slunce v očích a kouř z projíždící motorky v nose. Kroužila okolo mě jakoby si mě chtěla namluvit. Příběh či realita?

U srázu - dívání dolů přináší spoustu vjemů, emocí, pocitů, zážitků, příběhů, obrazů…

Ejhle, energie a chuť k tanci se dostavila. Tančím jak pošinutá nějakým kouzlem…

Krásný to den! Zakončený prvním letošním grilováním. Připravili se na mně, batáty a hummus! Lidé jsou dar…

PS: Byla jsem svědkem sestřiného legendárního sportovního výkonu za odbíhajícím psem.

14. 4. 2020

36. den mezi Benjaminem Clementinem a Nickem Cavem.

Tito pro mě významní autoři mě provází celým dnem. Díky nim je mi skvěle, nebojím se, jsem jak nespoutaná. Co hudba vše dokáže, mě stále překvapuje. Ty hlasy, beaty, ladný zvuk, který vypouští nástroje, ty emoce autorů…

Mám chviličku, šup šup sluchátka na uši a zmáčknout tlačítko play. Tóny a hlasy do mě magicky prostupují a já je vypouštím pohyby, ať jakýmikoli. Jsou tyto pohyby vůbec správné, jsou dovoleny?

Mám talentovaného kamaráda, kterému opravdu karanténa svědčí. Tvoří hudbu, co to jde, a já se hýbu, co to jde!

Uvědomuji si, na kolik věcech a činností jsem závislá. Až mě to děsí, ale možná právě toto mě drží.

Každý den před spaním nahlas čtu. Nahlas pro Viktorku milá slova. ,,Pohádky pro malé Buddhy“,,,Důvěřuj životu“, ,,Dalajláma“, ,,Ženy, které jedí ve svitu Luny“.

Začínám u sebe, léčím se… ,,Pocit trvá pár milisekund, emoce pár sekund, rozum a hlava se toho pak ujme a rozvíjí to. Můžeš se v tom hrabat nebo příjemně pobývat několik dní.“

PS: Sousedům jsme darovali pár plechovek!

23. 4. 2020

45. den mezi oblaky a levandulí.

Už jsi zkoušel meditovat? Já nespočetněkrát! Až do dnes jsem žila v omylu, co je to meditace. Dnes jsem jí totiž zažila v plné své kráse. Jsem byla jako na lehoučkém mráčku, který se se mnou pomalu vznášel. V jednu dobu se mi i motala hlava, jak jsme se najednou začali točit. Ten pocit je nepopsatelný a já jen doufám, že se mi to poštěstí víckrát.

Při té kráse jsem měla vedle sebe aroma lampu plnou levandulové esence, cítím se jako na chatě na skalce, která je každoročně posetá nezkrotitelnými levandulemi.

Jsem v šoku a nemůžu ani mluvit!

PS: Dnes jsem si v troubě dost slušně pokaňhala buchtu, ale stejně jsem jí snědla. Jsem hrdina!

25. 4. 2020

47. den mezi deníky a slabostí.

Uvažuji nad tím, že mám už nespočet deníků na všechno, až se v tom sama ztrácím. Jsem už v tom natolik ztracená, že jen informaci kolikrát zahrabu pod koberec, než abych patnáct minut uvažovala,kde by se informace vyjímala nejlépe. Pak jsou ale i takové chvilky, kdy jsem celá nešťastná z toho, že bych potřebovala ještě jeden deník na to a jeden šanon, kde by bylo tamto. Mám ale radost obzvláště z jednoho. Dlouho jsem se přemlouvala k tomu si zapisovat každý večer i sebemenší pochvaly za ten den. Nikdy jsem to nedokázala uskutečnit, a když, tak to nebylo pravidelné a nějak upřímné taky ne.
Našla jsem ale jeden krásný nepopsaný deník po mé babičce, které tímto vzkazuji, že mi pomáhá z jiné podoby. Starám se o něj hezky, neboj se. Je příjemné se chválit třeba i za to, že jsem si vyčistila zuby nebo přežila bojovky, nějak mě to žene vpřed. Z druhé strany tohoto krasavce se nachází mé sny. Víš, měla jsem za to, že od té doby, co mi není moc dobře, se mi sny nezdají. BLBOST! Všem se zdají! Otázkou je zda o ně stojíš. Já tedy moc, tak jsem studovala, studovala a představ si, že jsem za jednu noc prožila i s následným zapamatováním čtyři sny! To jsou mi ale posuny...Takže deníku, pokud nemáš svůj vlastní deník, kde filtruješ má slova, možná by ses měl více zamyslet…

Při jedné hodině na zoomu jsem se rozbrečela, tak jsem si sklopila obrazovku. Dozvěděla jsem se, z čeho budeme hodnoceni a nejspíš mě chytla panika.
Teď z čeho… Z toho, že to nezvládnu, z toho, že se mi to nepovede, z toho, že to nestihnu, z toho, že se nevrátím do školy? Nevím, ale navštívila mě.

Pak jsem vyrazila plná obídku ven se psem na louku, kde je velmi malá pravděpodobnost, že někoho potkám. Tam jsem si sedla, můj pes vedle a jen tak jsme rozjímali. Vedle nás létal čmelák a před námi se tyčila vznešená třešeň bzučící a chvějící se, no nejspíš láskou a štěstím.

PS: Dnes ti jen posílám sílu!

28. 4. 2020

50. den mezi ledovou sprchou a samotou.

Tak slavíme kulatiny, co… Je zajímavé, že mi tento blázinec pomáhá. Léčí mě. Učím se žít s větší všímavostí, s větším citem a s uměním se upokojit… Být sama mi teď vyhovuje více. Samo sebou, že jsou momenty, kdy bych byla ráda obklopená spoustou lidí, s někým se zasmála, zatancovalaaa! Ale většinou je mi dobře se mnou, což je zvláštní, protože jsem se sebou nikdy moc nedokázala vydržet… Přála bych si být doma častěji sama, vnímám velký rozdíl. Jak oslavíme kulatiny? Držím v ruce velký hrnek, kontryhelový čaj, a připíjím všem, co to čtou, všem, kteří se trápí, všem, kteří jsou sami, všem, kteří nemají dobrý, produktivní a veselý den, všem, kteří zažívají těžké časy, vše zvládneš, čekej na ten okamžik! A připíjím všem, kteří jsou spokojení, šťastní, vyhovuje jim samota, všem, kteří na sobě pracují, všem, kteří pomáhají, všem kteří JSOU! A HLAVNĚ PŘIPÍJÍM TOBĚ DENÍKU, TY MOJE SAVÁ HOUBIČKO, DÍKY KTERÉ SI TOHO UVĚDOMÍM VÍCE!

No a teď co ta ledová sprcha? Vymýšlím vše možné, jak si pomoci a oprostit se od komfortu a stereotypu. Sice bych tento čas mohla věnovat škole, ale je mi jasné, kdybych do ní věnovala každou minutu, byla bych jen robot, který z toho nic nemá a je nešťastný…Takže každé ráno probíhá tiché křičení (abych nikoho neprobudila) v koupelně. Nikdy bych nevěřila, že zrovna já budu praktikovat tohle, ale děje se. A je to fakt HUSTÝ. A hnusný jen chvilinku. Ten pocit po tom je nepopsatelný. Po těle se mi rozlije štěstí a teplo! Jdu na to nejdříve pomaličku, ale už tak to má výsledky. Nechceš to zkusit?

Sedni si a zamysli se, co ti toto období dává, jaké máš okolo sebe lidi, jaké máš možnosti, jaký máš den!

PS: Když jsem prováděla ranní rituál v osamoceném bytě, vydávala jsem velmi zajímavé zvuky, heky. Byl to až takový zpěv plný chechtání!

29. 4. 2020

51. den mezi Prahou a hlavou.

Dnes mě čekala návštěva zubaře, to znamená, uskutečnit výlet do Prahy. Nebudu lhát, nechtělo se mi tam, ale zároveň tomu chci čelit, byla jsem zvědavá…Abychom si rozuměli, nemám strach z toho, že by na mě usedl virus, jsem smířená s tím, že si tím projdu. Mám ale velký strach z lidí, možná je to tím, že jsem většinu času sama a pak s rodinou, ale bojím se těch vše možných předpisů a pravidel.Cítit ten zmatek je nepříjemné a omezující. Tak já jdu na to!

Je třeba napsat, že v tomto zápisu budou informace a věty přibývat po čas dne.

Vyšla jsem z domu a mám divný pocit. Uvědomila jsem si, že roušku od teď nesundám až do čtvrté hodiny (je 12,00). Obdivuji a soucítím s lidmi, kteří toto podstupují každý den v práci nebo kdekoliv jinde. Zároveň jsem velmi vděčná za možnosti, které mám, ne jen v tomto období. Mám kousek od domu bohatou přírodu a klid…

Jsem venku, je horko a už teď mi rouška vadí a dusím se v ní, to nejsem ještě ani na autobusové zastávce…

Jsem na náměstí, nervózně čekám na autobus a pokukuji po lidech a po výdejních místech restaurací a kaváren. Uvědomuji si, že se asi nebudu moct ani nikde najíst. Můžu si alespoň v pražském odlehlém parku sundat při jídle roušku? Nevím, jak to v Praze probíhá, do jaké hloubky se to řeší…

Přijíždí autobus a najednou se otevřou ty první dveře! To jsem nečekala, myslela a počítala jsem s tím, že je zakázáno k řidiči vstoupit. No, v Jílovém se to asi moc neřeší…Nemám u sebe tolik peněz, zato mám propadlou ISIC kartičku. Vše je dobré, nechtěl mě trápit…Jsem v autobuse a dusím se, ,jsem zalezlá v koutečku a vidím, že si roušku dalecí lidé ode mě sundali. Nesuď mě, ale i já jsem podlehla. Na nikoho neprskám vážně! I když se mi teď chce pšíkat nejvíce za celý život.

Les, kterým projíždíme, je jiný, než byl. Nejen, že je krásně zelený a prorostlý, ale něco mi připomíná.Připomíná mi ty ustrašené cesty do školy, to noční vracení se domů a čekání na scénu. Tu psychickou únavu a hlad. Uvědomuji si, že takto své cesty trávit nechci. Můžu být vděčná, mám velké štěstí. Cítím úsměv na tváři, možná něco málo odbourávám a něčemu novému se učím!

Přestupuji do městského autobusu plného lidí. Zde se nám nepodaří dvoumetrový rozestup. Pokukuji po lidech, oči mám rozšířené, hlava mi třeští. Takto vypadám až do čekárny zubaře. Až tam uvolňuji mimické svaly a snažím se uklidnit a uvolnit. Sleduji dveře od ordinace, až je telepaticky otevřu. Vyjde sestřička a míří ke mně s pistolovým teploměrem. Výborně! Teď mi naměří 39 z toho autobusu. Ale zas vše v pořádku! Pak už se jen vystrašeně zeptá, proč jsem tak opálená, zdali jsem nebyla v Itálii, nebo zdali jsem odněkud nepřijela. Uklidněte se, to je z louky! Po tom už se situace uklidní.

Po řádném utažení rovnátek jdu najít místo, kde spočinu. Napadne mě, že bych mohla alespoň jen pozdravit z dálky mou starou, vitální babičku, která je sama zavřena a za kterou nemůžeme. Přece jen 82 let, mám o ní obavy…Vidět jí, jak se usmívá je nezapomenutelné, nemám slov, moc ráda ji vidím. Je neuvěřitelné, že mnohdy stačí jen pohled…

Pak už jsem jen navštívila ne tak navštěvovaný park. Najedla jsem se, nadechla se, viděla jiné lidi a psy a bylo mi moc dobře. Upokojila jsem mysl a prostě jsem jen BYLA! Věci se řešily samy, nesnažila jsem se, ale vše mi dávalo smysl a odpověď. Tento den byl pro mě velkým přínosem.

PS: Poznala jsem fenku Sandy! OOOO Sandy, ajajajaj!

5. 5. 2020

57. den mezi slovy ,,musím“ a ,,můžu“.

Dnes jsem se hluboce zamyslila, nad slovy ,,musím“ a ,,můžu“. Kdo určuje, co musím? Teď tě odpověď zřejmě nepřekvapí, to přeci všichni víme, že jste to právě jen my samotní. Ale ten úkol a smysl toho je v tom, si to uvědomovat v těch těžkých chvílích. Ten um využívat vědomě v praxi.Zjistila jsem a na sobě vypozorovala, že když mi někdo řekne, a hlavně já řeknu, že musím, nechce se mi do toho a pak jsem na sebe rozčílená, jak jsem neschopná, že to nedokáži udělat. Že přeci musím vykonávat i ty méně příjemné úkoly, práce a podobně…Když budu vše házet do pytle ,,MUSÍM,NEPŘÍJEMNÉ, OTRAVNÉ, BOLAVÉ“ nic mi to nedá, akorát ublíží. Nemůže se z toho potom stát ještě něco horšího? Jako třeba, že začnu nemít ráda své radosti a těšení? Já to tak maličko vnímám. Když si řeknu, že to teď udělat musím, že mi to pomůže, tak je to většinou opačný efekt. Stále, stále dokola,vše je o našem nastavení v hlavě! Nezkusíš se mnou experiment? Nezkusíme se na všechno dívat jinýma očima? Když to někdy nejde, a vše tě dožene je přeci v pořádku. Jak bychom se jinak učili a posouvali v tom? Je třeba si zažít i méně příjemné chvíle. To si musím stále připomínat…Není dobré být flegmatik a nic nedělat. Jde o to, to dělat jinak. Jinak u toho myslet: ,,mohla bych to přeci udělat ne, vyzkouším to a budu pozorovat, co to se mnou dělá, co mi to přináší. Nebo, jak to byla opravdová hloupost a já se tomu můžu na konci jen smát“…Je velký rozdíl v práci nebo činnosti, když probíhá se slovem ,,musím“ a jiné to je se slovem ,,můžu"!.

Také jsem si uvědomila, že když mám prostor a čas na cokoli, nevím, co s ním. Pak jsem na sebe taky naštvaná, že jsem ho nevyužila rozumně nebo produktivně. Tohle nemám ze své hlavy, ale musím si to stále opakovat a podělit se o tom s tebou. Vem si, že tento prostor máš. V hlavě se ti honí, co by jsi měl udělat, co vše by se dalo, až jsi z toho všeho zcela pohlcen. Tak se zastav, uvědom si to a čekej, co se stane. Třeba pro tebe bude nejlepší ho naprosto proflákat. Dělat blbosti, jen tak se motat. Třeba ne, a ucítíš, že bys ho nejraději strávil venku, nebo kreslením, nebo četnou. Z každé minuty se rozvíjíme a posouváme. I když to v ten okamžik není rozpoznatelné!!!

PS: To jsou opět moudra co? No nevadí, já se jdu koukat do slunce!

10. 5. 2020

62. den mezi pomněnkami a deštěm!

Dnešek, velmi spontánní den. Po dlouhé době jsem něco malovala déle jak 15 minut. Bylo to barevné a určené pro mou maminku. Den matek, nebrala jsem to pouze jako oslavu a vděk své matce, ale i matce Zemi a matce Přírodě… Pamatuješ si mou zmínku o pomněnkách? Tak ty samé pomněnky jsem dnes zachraňovala a darovala naší největší a nejdůležitější matce. Je známo, že pomněnky nevydrží velká horka a pobyt v místnosti nebo na terase v květináči. Tak jsem popadla tu největší lžíci, protože nám nějaký skřítek sebral zahradní lopatku, a vydala jsem se. V tašce pomněnky, lžíci a nějaký ten ubrousek, protože mi bylo jasné, jak to skončí. S tím vším jsem se vydala na mé nejmilejší místo, klidné a do jisté míry tvořící místo. Tam jsem našla útočiště u stromu, aby nebyly vystavovány takovému horku. A jela jsem… No, lžíce není nejpohodlnější nástroj k dloubání do tvrdé, suché země, nejen, že se dost vlní, ale umí se velmi dobře vrývat do kůže. Tak jsem si to ověřila, proč bych dělala věci pohodlně… A pak se to stalo!

Mluvila jsem se všemi mravenci a žížalami a prosila je, aby si na chvíli našli útočiště někde jinde, že jejich obydlí je v rekonstrukci. Pak jsem mluvila s pomněnkami, zdali se jim zde líbí a potom, co jsem se ptala země (hlíny), proč je tak suchá, začalo pršet!!! Coooo? Nejdříve ti to přijde vtipné, ale pak si uvědomuješ, jak ti voda padá za krk a do bot, které mezi námi nebyly zrovna těsné a kvalitní, a jak jsi od hlíny úplně celá. Vše bylo mokré skrz na skrz, jen hlína ne. Nevadí, potom, co jsem vyryla pořádnou díru, nahlas střídala smích se zpíváním a s hlasitým PROČ!!?? jsem úspěšně zasadila pomněnky. To ti bylo radosti a veselí! Už jen cesta domů přes mokré, odkvetlé pampelišky - umíš si myslím představit, jak jsem vypadala, když jsem se vynořila z pole. Nejen celá hnědá a rozcuchaná, ale i až po kolena bílá od pampelišek. Takové radosti k správnému a šťastnému životu patří! Tak jsem to ze sebe vše vyklepala na cestě se skladbou od Jaroslava Ježka – Bugatti step!

PS: Byla jsem i na bylinkách, převezmu řemeslo po babičce bylinkářce. Ty mě stále budeš učit!

13. 5. 2020

65. den mezi časem a přítomností.

Tak máme čas! Co teď, jak s ním naložím? Je možné, že mám z toho větší strach? Cítíš to stejně?

Já už ne! Stačil jeden jediný dvanáctiminutový hovor s jednou inspirující osobou a je vše jinak. Mě teď vše tak překvapuje, tolik věcí objevuji. Nebo si jich spíše všímám? To spíše… Tento čas je náš! Může fungovat k tomu, abychom vypadli od toho, co nás omezuje, ať už technologie, stísněný prostor, tvá hlava. Když vypadneš, začneš žít! Tvořit, cítit tady a teď, smát se, tancovat, kreslit, zpívat nebo jen tak pozorovat, co se okolo tebe děje! Věř mi, jen se netrap, neplánuj každou minutu a přestaň vykonávat jako robot. Taky mám dny, kdy bych jen seděla a litovala se, jaký mám hrozný nepřející život. Smutek,pláč a vztek je taky potřeba!

Já začala poslouchat jiné skladby, než které bych poslouchala před dvěma měsíci, začala zpívat,spontánně tancovat, radovat se a být vděčná…K tvoření a k tomu, abys byl řádný umělec, je prý třeba strast a bolest. Proč nežít a pak až při tvoření ukázat i ty nepříjemné chvíle? Ptám se asi sama sebe. Nevím, zdali mám správně nastolený řád a život umělců. Je dobré je sedřít každý den až do krve, jak fyzicky tak psychicky? To je má nynější otázka, které mě souží…

Teď si silně uvědomuji, jak mi chybí moji přátelé, prožitky s nimi, jak jsem vděčná a mám upřímně velmi ráda každého člověka, který mě učí, inspiruje a obohacuje (nemusí to být vždy hned vidět).Věřím, že mi to v budoucnu velmi pomůže! Vnímám jiné priority a to mě taky překvapuje…

Takže ty, ty který to čteš, můžu ti zaručit, že tě mám upřímně ráda!

Promiň mi. Dnes mám rozházené myšlenky a dělá mi problém myslet, psát a mluvit.☺

PS: Pusť si MARII od Zuzany Navarové a zvedni se! Máme čas, který nám pomůže a je jedno v čem!
Děkuji za něj!

21. 5. 2020

73. den mezi utrpením a uměním

Pamatuješ si, jak jsem se ptala v předchozím zápisu, zdali je třeba, chci-li být řádným umělcem, který si přeje vytvořit řádné umělecké dílo, trpět a žít ve smutku a strastech? Ptala jsem se různých lidí, kterých si vážím a vzhlížím k nim. Dostala jsem odpovědi, které jsem upřímně nečekala...

Svými slovy shrnu, co jsem obdržela a co cítím, že je pravda a mělo by to tak býti... Je třeba si něčím nepříjemným projít. Právě z našeho zážitku čerpáme, ukazujeme a seznamujeme s tím okolí. To je podle mého účel tvořící osoby. Nemáme štěstí, že máme tu možnost na to poukázat a předat to dál, než v tom žít a neoprostit se od toho? Zároveň bych úplně nechtěla, předávat špatnou energii na ostatní, proto si myslím, že máme skvělou možnost herce, jak to zakončíme a dopřesvědčíme, uklidníme, napneme, semeleme diváka... Při tvoření máme možnost k ranám (ať jsou jakékoliv) vracet, zkoumat je a vymaňovat se (nebo taky ne, počkat na příště). Bylo mi i sděleno, že není podmínkou trpět ani při procesu a tvoření. Vždyť to je spíše výhoda, když si člověk svou profesi a proces užívá, no ne? Nerada bych se do toho zamotala, a proto využiji věty: Méně je více. Zkus si z toho udělat obrázek sám a vyvodit, čemu věříš a co ti funguje.

PS: Dnes jsem vedla devadesátiminutový hovor se svým bratrancem, takhle bychom si asi nikdy nepopovídali.

22. 5. 2020

74. den mezi knihami a pohnutím.

Já jsem tak nadšená! Jsem objevila tolik literatury, kterou si potřebuji přečíst. Tolik knih, které mě myslím změní a ukáží mi cestu... Ještě na ně vzít ovšem peníze no... Jsem ale opravdu velmi rozjařená z těch možností. Čím dál více mě fascinuje jóga a indická filosofie. Mám pocit, že je to teď okolo mě více než kdy předtím. Cítím lásku a štěstí... Vím, že sem to napsat můžu, že se mi tady nebude nikdo smát a nevěřit mi...

Čím dál více se odpoutávám (v rámci možností) od telefonu a počítače. Raději čapnu knížku a je mi lépe, mám pocit, že se posouvám.
Ještě kdyby to bylo v té tvorbě...

Dám vědět, až se mi splní sen a budu mít alespoň jednu z knih!

PS: Tak co? Jsem blázen?

29. 5. 2020

81. den mezi růženínem a opětovným časem.

Víš, že jsem dostala růženín? Ano, růženín na krk. Tento růženín má pro mě velkou cenu. Hned jsem ho aktivovala pod studenou vodou a usušila na lehkém slunečním záření. Nosím ho na krku a když potřebuji vyléčit srdce, nebo jakoukoliv jinou část mého těla, přiložím ho na to místo a cítím úsměv na tváři a energii po těle. Jsem k němu trošku jako připoutaná. I nyní se tě ptám, jsem podle tebe maniak a blázen? Mně je ale moc dobře, cítím se jak znovuzrozená a přeji si, aby něco takového objevil každý. Přeji si, a myslím na tebe, abys našel něco tak hřejivého a příjemného, a taky si přeji, abychom se oba nebáli budoucna, špatných dnů, negativních nálad a situací a lidí, o kterých si myslíme, že nás chtějí zničit. Ve skutečnosti je tomu naopak… Zkus si vzpomenout na něco bolavého, co jsi prožil, zkus se vzpřímit a pousmát se nad tím, co se ti podařilo (a může to být ve tvých očích maličkost) od té doby. Dokážeš říct, co ti to přineslo? Není to ve skutečnosti maličkost? Zamysli se, co se každý den děje. Slunce vychází a schází, měsíc svítí a vyzařuje energii do našich čistých těl, vzduch proudí a my ho vdechujeme, voda teče a krmí nás i přírodu, zvířata a rostliny žijí a obohacují nás, to právě oni nám dávají krásný život – PŘÍRODA! Tohle všechno se děje a je toho více, tak buď vděčný za to, že tady jsi a máš možnost to cítit. Máš možnost dělat něco krásného, můžeš dělat něco, co ostatní probudí. Neboj se života a sebe! Tohle vše říkám i sobě můj milý deníčku. A zdali mluvím příliš heslovitě, zkus to pochopit. Ráda bych, aby si každý vzal něco jiného…Takže heslu zdar!

Taky se ti zdá, že se z ničeho nic stalo bum? Z ničeho nic vše finishuje a já si připadám nepřipravená a s prázdnýma rukama. Chci sobě i tobě říct, že máš vždy možnost a čas něčím přispět, něco ukázat, něco dát, něco vytvořit. Vždyť těchto několik týdnů panuje věta: ,,Společně to zvládneme!“… A taky že ano!

PS: Můj pes žasne, když tancuji nebo tvořím. Asi jsem v té chvíli velmi přitažlivá a atraktivní. No, prostě mu to nedá a musí na mě naskočit…

30. 5. 2020

82. den mezi scházením a tužbou být sama.

Dnešní den patřil intenzivnímu vzpomínání a scházením. Nezapomenu na krásná slova, která jsem slyšela od jedné inspirující osoby. Když ti někdo schází, scházíš se s ním. Ano, scházíš se s ním ve tvém srdci a mysli. To je co, taky jsi z toho úplně užaslý a zamotaný? Myslím na všechny chvíle, nepříjemné a příjemné. Chvíle s přáteli, chvíle na sále, chvíle v autobuse, na chvíle v divadle, na samotné chvíle v šatně… Já mám okolo sebe tak krásné lidi, tak hodné lidi, tak inspirativní lidi. Proč se s nimi srovnávat?... Opravdu mi scházíš, tak se s tebou scházím a směji se s tebou… Nemůžu dopustit, abych tyto stavy, myšlenky a pocity zapomněla nebo v něco nehezkého proměnila. Budu se moc snažit!

Stále se neumím upokojit v plném bytě, kde nastavila řád negativita, řev a smutek...

Mám velký strach o určité členy, nechci o ně prosím přijít, ještě nedokážu vnímat smrt jako příjemnou a plně nadějnou cestu…

Co bude, až vše opět začne více? Až budu stále s lidmi? Mám spoustu otázek a strachů…

PS: Brzy budu opět kratší!

5. 6. 2020

88. den mezi úplňkem, ženskostí a zkratem.

Tento den měl patřit znovunabytí, ženskosti, klidu, zamyšlení a cítění přítomnosti… Celý den byl pro mě náročný, jak psychicky, tak fyzicky. Po řádném vylití slz jsem si jen sedla a čekala. Pak jsem vstala a tancovala jako posedlá, přineslo mi to velký prožitek a naplnění. Když jsem na hodinách spatřila 21:15, mé srdíčko zaplesalo. Můj silný střelecký úplňku, vítej. Jako by se ve mně něco znovuzrodilo. Jakási skrytá, ženská a přijímající síla, kterou potlačuji. Jakási spiritualita… Oblékla jsem se velmi intuitivně. Šat, který odhaloval mé ženství, mou lásku k sobě a k lunárnímu svitu. Víš, co jsem udělala? Klidný, zamýšlející večer. Svíčky mírně plály, aroma lampy vypařovaly vůni a Viktorka psala dopis. Dopis, který po napsání zapálila a následně se jím popálila. V polovině začal hořet silněji a rychleji, a tak ho má ruka, omámená reflexí, zahodila na terasu. Ano, na terasu, kde stále nemáme dlaždičky, takže je celá pokrytá umělohmotnou pokrývkou. V tom jsem si uvědomila, že to není asi úplně dobré a zalila zbyteček dopisu čajem proti bolesti hlavy. Menší akce bylo zřejmě třeba… Pak jsem pozdravila měsíc jógovými pozicemi a šla ulehnout s pocitem nabití a s tím, že špatným stavům je teď konec…

PS: Přišla mi z bazaru jedna z vytoužených knížek!!!

6. 6. 2020

89. den mezi slzami a vztekem.

Víš, ne příliš příjemné dny jsou třeba, jak říkám stále. Já bych řekla, že tyto celodenní nemilé zkraty jsou důsledkem potlačování svých pocitů a sebe sama. Když se do toho všeho přidají i jiné osoby, den pokryje černý, dusivý oblak, u kterého máme pocit, že už se nenadechneme, nevysvobodíme a že budeme dále žít v tom oblaku, kde je jen ponuro, chladno a nepříjemně... I když byl celý den pokryt oblakem a zalit slzami, našla jsem si chvíli. Sedla jsem si na houpačku a v dešti si četla. V minulém zápisu jsem se zmínila o ženství. Je to mé další nynější téma, díky kterému vím, že se vysvobodím. Mám jednu magickou knihu, do které když se začtu, čtu věty vnitřním sluchem a chodím tzv. za informaci (podle jedné z našich učitelek), je to jako kouzlo, jako něco, co tě probudí, co ti dává odpověď na všechny otázky… Víš, byla jsem na chatě a odehrály se zásadní a nepříjemné věci, které jsem nedokázala zpracovat. Věty, slova, pocity, stavy, které jsem nedokázala zpracovat. Mám před sebou velký kus cesty, ten mě však neděsí, těším se z něho, věřím mu. Věřím sobě, věřím životu. Jen chci být prosím sama a nemyslet na nic, co se stalo, komu jsem ublížila, kdo o mně nehezky mluví… Můj táta i přes veškerou svou mužskou agresi, výbušnost a akci, mě odvezl domů. Vrátím se tam někdy?Zavařila jsem nebo ubližuji tátovi? Je třeba si uvědomit, že nikomu neubližuji. Netrpí kvůli mně nikdo. Jsem to já, které si ubližuje. Není zapotřebí se však bičovat za ostatní ani za sebe. Krása rozkvětu a růstu je v tom, že abychom si vyřešili největší bolesti, skryté hluboko uvnitř nás, kolikrát to vypadá, že nerosteme, že jdem vzad. Je to přesný opak, akorát je velmi jemný a neviditelný. Spatřit se dá až s klidnou hlavou, aby se nás nevylekal…Včera jsem měla chvilkový pocit, že mě táta chápe, že tady je, že pláč není zlo. Ano, dnešek (7. 6.) je opět těžký (i pro tátu), ale včerejší dojem mi to nevezme… Hlaď se a tiš své schované, ustrašené dítě…

PS: Mám strach, že mi uniká správný počet karanténových dnů…

11. 6. 2020

94. den mezi klíči a větrem.

Dnes jsem objevila opět šťastné a vděčné myšlení. Bytí v přítomném okamžiku…Vyrazila jsem se svým huňatým čtyřnohým bratrem na louky si pořádně zařádit. V rázu jsem zjistila, že louky jsou posekané. V hlavě mi proběhla myšlenka: ,,Co moje pomněnky?!“ S hrůzou jsem se rozběhla, Charlie (můj bratr) nejdříve nevěřícně koukal a hned nato si uvědomil, že je to nejspíše hra, tak běžel jak o život a kousal mě do zadku… Dech zůstal opodál a já prolítávala jak vyděšená srna. Dorazila jsem na místo a pomněnky nikde, zbyla po nich jen díra, ke které jsem se sklonila a pohladila ji. Bylo a stále je mi to velmi líto, byly jako moje děti, které jsem přenášela z místa na místo, chodila za nimi a povídala si s nimi, a zasadila (počala) je při dešti. Zřejmě je zapotřebí otevřít náruč něčemu, někomu novému. I Charlie si to myslí! Tak jsme se s úsměvem vydali dále. Nějak mě to chytlo a já začala blbnout. Dělala jsem různé druhy stojek, z čehož většinu neumím, a celkově velmi krkolomné pozice. Skála z místa na místo, rozběhla se do kopce za huňáček a v tu ránu si uvědomím, že nemám klíče! Chodím sem tam, bolí mě za krkem a tlačí mě čas. Vracím se domů a začínám přemýšlet. Co to znamená? Proč se to stalo právě teď?... Klíče našla sestra Sofinka. A co tohle znamená?

Celý den jsem velmi silně vnímala vítr a celkově vzduch. Jak se po čas dne proměňuje jeho dynamičnost, vůně a teplota. Nejlépe to jde rozpoznat při běhu. Když ti vlasy vlají, nohy předbíhají a tělo letí… Musím říct, že po úplňku jsou zvláštní energie. Vnímáš to?

PS: Objevila jsem nové krásné místo blízko mého bydliště…

12. 6. 2020

95. den mezi zvuky a symbolickými obrázky.

Den, který se bohužel neděje často. Já jsem kreslila tak, že to pro mě mělo význam! Tak moc mě to drželo a já jela po papíře s takovou radostí. Potom jsem uznala, že je třeba barev, tak jsem barvila a propíjela barvy. Mám radost, věřím, že mi obrázky dají to, po čem toužím. Na chvíli jsem se cítila jako velká umělkyně…

Včerejší den patřil silnějšímu vnímání větru, dnešní patřil zvukům. Jako by byly moje uši více citlivé a můj mozek na vše připraven. ,,Prosím, dnes mi nic neříkejte!“ Jen tak stojím a vnímám zvuky. Představuji si. Takové představy a pocity bych měla využit spíše do tvorby…

Zkus si někam stoupnout, pustit myšlenky a jen tak poslouchat ten život kolem…

Na popud mé věrné přítelkyně jsem si večer, kdy mé emoce řádily, pustila hudbu, kterou jsem ve svém repertoáru opět vzkřísila. (Neuvěřitelná hudba! Umělkyně Mirabai Ceiba.) S tou hudbou jsem stála na terase v noci, dívala se na nebe a cítila vzduch. Jak tohle dokáže uklidnit. Ke spokojenosti stačí málo, proč si to komplikovat?... Meditace na čerstvém vzduchu nabývá také větších rozměrů…

Děkuji za každou zprávu, myšlenku, vzpomínku a úsměv! Mám ráda své lidi, těším se na vás, i když mám strach…

PS: Dnes první jahůdková slast v puse. Domácí jsou úplně něco jiného, ostatně jako vše domácí a vlastnoručně vytvořené. Hale a co tvorba? To je to samé ne?

14. 6. 2020

97. den mezi vesmírem a sebevědomím.

Dnešní den musím zapsat. Je to den, který mě opět osvobodil a ujistil v sebe samu. Je neuvěřitelné,že veškeré věci, které se dějí, se dějí díky mému nízkému sebevědomí a nedůvěře k tělu a k sobě. Ale úplně vše! Vše si to táhnu z předchozích životů a to nepříjemné si přitahuji. Možná je lepší být někdy tak trošku sobeček, abych se našla, uzdravila a byla spokojená. Promiňte, ale je to můj život a já budu bojovat za vše, co si nyní myslím, že je správné!

Ráno, když všichni spali, jsem navštívila svou léčitelku. Ta žena mě poslouchá, respektuje, čistí, léčí a zkrátka mi neuvěřitelně pomáhá vším, co dělá. Nalila mi bylinného čaje a povídaly jsme si. Cítila jsem se v úplném bezpečí a poslouchala jsem, co je třeba udělat. Pak započalo samotné léčení.Propojování s mým mozkem, tělem a Vesmírem. Milý deníčku, možná ti to přijde pošetilé, ale zažil jsi to někdy? Věříš v něco? Jestli ne, zkus to! Jsem si jistá, že klidně sebemenší spiritualita k životu patří a drží nás… Dělala vše, co můj mozek potřeboval, četla jsem texty, které jsem si ani moc neuvědomovala a začala jsem brečet jako želva. Jakoby se něco uvolňovalo. Zkrátka jsme léčily,vyčistily můj další předchozí život a rozebíraly. Rozebíraly a rozebíraly a já si nepřipadám sama.Nepotřebuji tu největší lásku a pozornost od ostatních, když mám sebe. Budu dělat, co chci! Nikdo mi do toho povídat nebude! V ten den, jsem ze sebe cítila nepopsatelnou sílu, radost, napojení a sebelásku. V ten den jsem zjistila, co mě naplňuje a jak se mám ráda!

Viktorko, dnes dobrá práce!

Uvědom si sám sebe! Vždyť jsi vzácná a cenná bytost. Bytost nádherná na těle i na duši, tak si přestaň ubližovat. Vesmír ví, že vše zvládneš, proto ti někdy dost dává. Ciť v sobě tu sílu a vyjádři jí!

PS: Dnes mé první, letošní třešně!

Nadpis

18. 6. 2020

100. den vděčnosti.

Můj drahý deníčku!

Nevěřila bych, že si tě tak oblíbím a budu s tebou vždy tak krásně přemýšlet. Měla jsem v plánu tento nejspíše poslední zápis udělat výjimečný a velmi tzv. dloubavý. Pak jsem si uvědomila, že každý den a zápis byl výjimečný a není zapotřebí, dělat rozruch kvůli poslednímu… Chci ti sdělit, že díky tobě nepřestanu. Založím si další nový deníček. Deníček všeho, toho, co chci napsat.

Jak říkám velmi jsi mi pomohl s ujasňováním myšlenek a pocitů, naučil jsi mě lepšímu a soustředěnému projevu, celkově touhu psát a předávat mé názory. Můj názor je taky důležitý, no ne?

Když si to tak shrneme, zažila jsem spoustu věcí, pocitů, strasti, štěstí, porozumění a růstu! Tohle by se dělo velmi těžce, kdybych na sebe neměla čas. Vím, že si sebe budu více vážit a hledat si pro sebe čas. Věřím, že i ty jsi si prošel velkým uvědoměním a neuvěřitelnými věcmi. A pokud si myslíš, že vůbec, tak buď tak hodný, sedni si a přemýšlej, ano?

Vážený deníčku je konec! Uteklo to velmi rychle, ale někdy jsem si říkala, zdali nejsi nesmrtelný. Mám tě ráda, ale už se vzdávám strachu a chci vše praktikovat naživo. Chci už lidi, i když stále cítím obavy,nenechám se jimi semlít!

Děkuji všem těm neznámým, kteří si to všechno četli!



Prostě konec, tečka…

PS: Na začátku psaní jsem se ostříhala, na konci psaní jsem se ostříhala. Jak symbolické!